Domestikovaní lidé jsou ve své podstatě stále divocí

 

Zveřejňujeme překlad nevšedního a zajímavého článku od Kaskádské environmentalistky a veganarcho-primitivistické filozofky Ria Del Montana. Její blog, zaměřený na kritiku civilizace, můžete najít zde

Převažujícím mýtem civilizace je, že když Homo sapiens adoptoval moderní (rozuměj civilizovaný) způsob života, stal se o to méně zvířecím druhem. Nebo jsme dokonce úplně ztratili svou divokost a vystoupili jsme mimo kruh divokosti. Přesto se někteří pevně drží představy, že bez ohledu na to, jak moc se snažíme toto odstoupení popírat, navždy zůstáváme zvířaty. Není snad pravdou, že kulturalizace a domestikace může z našeho bytí vytrhnout naši biologii? Není divočina zásadním pojítkem mezi námi a naší biologií?

Jako příklad nám mohou posloužit naše ruce, které máme stále společné s předkem, který žil před 4.4 miliony lety, Ardipithecus ramidus. Dodnes jsou naše ruce stále “primitivnější” než ruce šimpanzů. Ardi nepoužíval jeho relativně dlouhý palec a krátké prsty pro práci s nástroji, ale dlouho před jejich příchodem je využíval k přesnému uchopení sbíraného jídla, vyskytujícího se v jeho divokém domově (1). Naše mozky se vyvinuly k primárnímu řízení fungujících prstů sběrače a následně k užití kamenných nástrojů pro drcení vegetace a o mnoho později pak především k mačkání plastových kláves ve snaze držet si ve svém opuštění sociální kontakty ve virtuální realitě.

Za primitivními rysy naší fyziologie je zřejmý fakt, že pokud právě čtete tento text jste naživu. Je to směšné, ale někteří techno-lidé to berou jako samozřejmost nebo tento fakt nějakým způsobem opomíjejí a možná to právě teď dělá i nějaký primitivní člověk. Ironická podobnost. Ať je to jakkoliv, máme o vnímání našeho života povědomí a být tedy naživu znamená být zvířetem. Jak ale povědomí našeho přemýšlení o životě ovlivňuje naši primitivnost? Dejme nyní tyto otázky stranou a vyhněme se dialektice a metakognice proč nám bije srdce a proč můžeme dýchat díky plicím.

Zaměřme se spíše na něco hmatatelného a měřitelného: chování. Jestliže si analyzujete svou denní aktivitu, pak zjistíte, že nejvíce čas konzumující aktivitou je spánek. Zatímco spánek primitivního člověka má více sociální vzor (2), domestikovaní lidé upustili od základních pozic během spánku (3) a bimodálního modelu. (4) De-domestikovaní lidé spí kratší dobu (5) a stále si udržují stejné fáze spánku a cirkadianních rytmů (6), bez ohledu na to, jak moc moderní život překáží.

Během bdělého stavu, naše primární nebo sekundární aktivity stále využívají zvířecích smyslů. Zkoumání povahy našich základních smyslů může mít za následek rozlišení zdivočelého od domestikovaného. Otázka se pak mění z co vidíš na jak vidíš? Jak vidění odhaluje vaši divokost?

S trochou tréninku uvědoměni si divočiny jsem objevila svou divokost, která se stala mým smyslem. Na začátku civilizovaný člověk většinou dlouho sedí a opakuje si projevování se svého divokého já. Postupem času rozšíří svůj rozsah zkoumáním pohybu svého těla, plíží se jako kočka, lstivě jako liška, pozoruje svět sovíma očima, naslouchá ušima jelena, natahuje pachy kojotím čenichem, jeho hmat je citlivý jako prsty mývala, balancuje jako veverka a umí najít směr jako migrující pták.

Ria Del Montana

Dokonce i ten nejvíce technokratický člověk zůstává v přítomnosti Zemské komunity. Jakýkoliv domestikovaný člověk, pokud je motivován k uvědomění si vlastní divokosti, znovu osloví své divoké povědomí v primitivní přítomnosti. Pokud procházíte přírodou, jste spojeni se Zemí a Země je spojena s vámi a ostatní živé formy na vás reagují, odpovídají vám, znají vás a váš smysl divokého člověka dělá to samé. Vnímáte zvířata u jejich zdrojů potravy, rostliny natahující se ke slunci, mech pokrytý rosou. Svou existenci můžete přetvořit v lidské zvíře, plně povědomé o energii živých forem na Zemi a plně vědomé vaší interakce s těmito formami.

 

Předpokládala bych, že naši před-zemědělští předci měli o mnoho více těchto schopností než my a naši předci, existující před vznikem jazyka, měli více těchto schopnosti než oni. Co se stalo s našimi smysly, když jsme si začali zvykat na technologický pokrok? Rozložily se pomalu jako padlý strom nebo rychle, tak jako list? Hibernují v nás jako medvěd ve svém brlohu, kde se může potenciálně probudit hladový? Můžeme tyto schopnosti technologicky vylepšit udělátky jako jsou dalekohledy, počítače či kompasy?

Někteří lidé se rodí s magnetorecepcí nebo jsou schopni ji v sobě opět probudit. Ačkoliv je to vědecky neprůkazné, teoretizuje se, že mnoho zvířat má smysl pro směr v navigaci spárovaný s jiným smyslovým orgánem (7). Ale kde jsou lidské magnetické receptory? Ti, kteří tento smysl ovládají tvrdí, že jej mají v každé buňce svého těla a další lidé hlásí úspěch v aktivaci tohoto smyslu, prostřednictvím treningu.

Zatímco autoritářští mocnáři moderního prostředí požadují, aby civilizovaní lidé zůstávali v klidu a stali se bezmyšlenkovitě kompatibilní s nastaveným systémem, někteří rebelují a vytváří svědomité úsilí na zachování divokosti. Jiní si všimli, že jejich divokost vyvěrá zevnitř. Jedna z náročných událostí, kterým lidská divokost čelí, je být rodičem. Odrazem toho, jak mě mateřství změnilo je toto:

ode dne, kdy jsi se narodil
chápající ruce
zavřená ústa
kopající nohy, dávajíc signál “drž mě”
přitulený celou svou existencí
tvůj pláč
probudil mé dřímající úsilí
přeměnil celé mé já
v tvou tygří mámu
dalo mi to oči, které vnímají každý tvůj detail
ruce, které ví jak tě uchopit
mozek v režimu tvé ochrany
srdce, které vzkvétá nabídkou lásky
sladkým blahem si s tebou hraji
divokost v pozoru, připravena zaútočit
stala jsem se tygří mámou
zachránila jsem se od mého civilizovaného já
našla cestu hominida,
která mě vyléčila
Kéž bychom mohli zůstat
a navždy tančit v instinktech (8)

Tyto způsoby, ve kterých civilizovaný člověk zůstává divokým, bychom mohli kategorizovat jako reflexy a instinkty, tak jako kojenci mají instinkt úchopu a sání mateřského mléka, nebo celoživotní kýchání či zívání, škrábání se na místech svědění či reakci našich orgánů na stres. Některé aktivity děláme z naší podstaty, jako vzpřímená chůze. Ale i tyto akce mají v sobě vložené vrozené volby, které mohou rozlišovat mezi moderním od divokého, jako motiv řídící nás v tom, kde a jak chodíme.

Ostatní primitivní činnosti se točí okolo jídla. Pocity žízně a hladu. Sběr jídla z větví se posunul k vybírání si vyrobených potravin v regálech supermarketů až po tzv. hladová okna fast-foodů, založených na zemědělství a distribuci, sžírající Zemi až na hranici její smrti. Příprava jídla se přeměnila z jednoduchého na neudržitelnou. Fyziologie trávícího systému zůstává podobná, jen jsme z nějakého neznámého důvodu si začali utírat naše rektum.

Zvláště pak můj syn, když byl malý, mi ukázal mnoho způsobů, jak jsme stále divocí. Na rozdíl od mainstreamového proudu, nutící nás si myslet, že po narození jsme plně závislí, byla jsem svědkem toho, že můj syn má nepřekonatelnou vůli přežít, jeho vzájemná pomoc mi ukázala, jak se o něj postarat a mnoho způsoby mi pak ukázal, jak se pak postaral sám o sebe. V prvních minutách svého života, mimo mé lůno, se jeho silné krční svaly daly do boje s těžkou hlavou a ta pak ústa sešikovala do ideální pozice při kojení, sevřel mi ňadro a díky tomu jeho malinké prsty podporovaly tok mateřského mléka. Byly chvíle, kdy jsem se v noci probudila a zjistila, že si sám našel cestu k jídlu.

V osmnácti měsících se toulal venku v naprosto novém prostoru, pozoroval zralé hrozny vinné révy a po bližším ohledání je trhal a vkládal do úst a po prozkoumání chutě se rozhodl, že sousto rozžvýká a s potěšením je pak trhal a jedl dál. Nikdy předtím přitom hrozny neviděl. To mě vede k zamyšlení, jestli “etapa” batolat vede skrze “dám si všechno do pusy” není etapou začátku sbírání a jedení jídla z divokého prostředí. Poté, co se moderním batolatům toto chování zakazuje a jsou nabádány, že je to “špinavé” a “nebezpečné”, možná tuto etapu přeskočí.

Přežití na nasbíraném jídle je v divočině složitou záležitostí a dává smysl začít se získáváním těchto dovedností v brzkém věku. Divocí lidé se potřebují naučit rozeznávat nespočet kořenů, hlíz, ořechů, semen, plodů, hub a listů v vyskytujících se v jejich prostředí, kdy a jak je efektivně sbírat a v některých případech jak je zpracovat, aby byly jedné nebo více výživné (9).

Některé primitivní chování, týkající se získávání potravin se adaptovalo do moderního prostředí. Je pravděpodobné, že naši hominidní předci rozšířili toto chování o lov a zpracovávání mršin (10) (11), to by znamenalo, že jsme rozšířili naše chování o získávání jídla ze slev a uskladňování si potravy do skříní a ledniček až do extrémních případů hromadění.

Můžeme si představit přechod společenského života od Ardiho, jako přechod od skupiny k převládajícímu individualismu. Počátek jazyka, abstraktní myšlení, kreativita a domestikace by znamenaly vzpouru proti jednotě skupiny, ale stále nám zůstává přítomna většina neverbální komunikace, tak jako za časů Ardi.

Avšak množství a kvalita je v tváří v tvář v kontaktu s technokratickou společností a jednoznačně ovlivňuje naše divoké sociální spojení. Masové vzdělávání, pracující rodiče a převládání elektrických přístrojů ve světě mizející přírody mají vliv na naši komunikaci a dynamiku sbližování.

V případě, že globalizovaná lidská kultura bude pokračovat směrem k technotopii, některé hluboce vštěpené dynamiky mohou být vystaveny riziku snížení hodnoty. Člověk se diví, zda a jak se může změnit sociální chování jako je oční kontakt, který se vyvinul s lidskou myslí:

Z evolučního hlediska, schopnost tzv. strnulého pohledu, byl vyvinut jako reakce na složitější společenskou organizaci a zvýšenou potřebu pochopit dušení psychický stav druhých. Chování primátů, týkající se “pohledu”, nám pomáhá pochopit jeho význam a vývoj: od poloopic, které tohoto nevyužívají až k opicím, které jej následují, ale bez porozumění až k velkým lidoopům, které jej následují a rozumí jeho významu a konečně k lidem, kteří toho využívají od útlého věku, rozumí důležitosti a studují vztahy skrze sociální interakci. Vývoj úlohy pohledu vyrovnává vývoj teorie mysli, což naznačuje, že to byla adaptace za účelem získání esenciálních informací. Jestliže má zvíře schopnost kontrolovat svůj vlastní pohled, přičemž je vnímavý k pohledům ostatních, má privilegovaný přístup k duševním stavům druhých, což poskytuje porozumění motivům svých činů. Další poznatky poskytují cenné dovednosti v oblasti vytváření a efektivním udržování sociální interakce. Plné pochopení tohoto využívání těchto pohledů by mohly sloužit k rozluštění evolučního rozvoje teorie mysli a stejně tak by mohly odhalit tajemství toho, jak sociální interakce byla klíčem k evoluci primátů. (12)

Rozluštěním charakteru zděděné lidské mysli je hra založená na hledání artefaktů. Pochopení adaptace a evoluce lidské mysli moderního člověka je s použitím přímých vědeckých metod velmi náročné.

Jedno takové svědectví povahy mysli v kontextu lidského primitivního vztahu s přírodou můžeme nalézt ve hře, jejíž komplex vyplývá z představivosti a stejně tak z rituálů, jako je smutek či trauma.

Pro moderní lidstvo byl účel hry zakryt, protože se přesouvá z organické přírody k antropocentrismu, postavenému na základech civilizace. Původní podstata dětské hry je překroucena do moderní formy, kdy se pro děti vyrábí hračky. U zvířecích mláďat je zahrnuta vrozené a hluboké potěšení z interakce s prostředím, kde intuitivně dochází ke splynutí se Zemí. A tak jako živočich reaguje na prostředí, tak prostředí samo reaguje na živočicha. Hra transformuje každý prvek těla bytosti. Ponoří ji do tvůrčí fantazie, promění chemii v mozku a přepracuje celé emoční složení bytosti. Zatímco energetické toky obíhají ve všech směrech, inspirující energie proudí z okolí do samotného bytí. Účastník hry cítí a prožívá “snovou” říši v realitě, která svědčí o podstatě zvířeckosti. Mládě si tak uková duchovní jednotu prostřednictvím spojenectví s přírodou a mystických sfér mysli a životního prostředí.

Dospělá zvířata si hrají taktéž, i když zřetelná představivost upadá s věkem. Nicméně mystika se může projevit jiným, prvotním způsobem. Jednotlivci a komunity, které se potýkají například se zraněním aktivují tyto inkarnace. Tyto rozsahy ve formě výsadby památného stromu nebo vztyčením totemu se ponoří do přetrvávajících mýtů a rituálů, stejně jako ve hře mláďat, toto propojení s přírodou se vyvíjí do příběhů, s výjimkou intuitivních traumat. Příběhy zdůrazňují metaforické prvky, které rekonstruují trauma do obojího, jak do převyprávění, tak i do světového pohledu na svět. V moderní kultuře je mysticismus spjat s náboženskou praxí, božstvím; v prvotních bytostech je duchovní spojení s přírodou. Energie se rozptyluje přes hluboce významnou interakci mezi přírodou a zvířaty a může mít zásadní význam pro obnovení homeostázy. Tímto způsobem je příroda léčitelem. (13)

Hra není pro člověka ničím exkluzivním. Někteří říkají, že hra existuje jako primární činnost, podobně jako truchlící rituály vyskytující se u mnoha druhů (14). Ve studii Petera Graye se “hry začínají objevovat s lovci a sběrači a my jsme geneticky lovci a sběrači. Přirozený výběr nás tvaroval přes stovky tisíc let pro tento způsob existence.” (15) Prozkoumáním významu a hodnoty hry mezi dětmi lovců a sběračů, vycházel ze studií výzkumných pracovníků, kteří uvádějí, že “děti napodobují činnosti dospělých v jejich hrách, do kterých zahrnují péči o kojence, lezení po stromech, vyrábění žebříků z révy, stavění přístřeší, vyrábění nástrojů, sestavování plavidel, rozdělávání ohně, vaření, obrana proti predátorům, imitace zvířat (myšleno jako identifikace zvířat a pochopení jejich zvyků achování), tanec, vyprávění příběhů, hra na hudební nástroje…” (16) Ačkoliv spontánní hra vypadá v technokratické kultuře jako ohrožený druh zábavy, zvláště pak venkovní hry, zbytky tohoto primitivního chování nejsou zcela artefakty minulosti. Děti stále něco zkoumají, plíží se, hrají různé role, hrají si na schovávanou.

V souvislosti neverbálních vazeb v primitivní skupině, jsou tyto vazby velmi důležité. Kůže v této roli hraje velmi důležitý “sociální orgán” (17) neustále se upravujeme, vyhledáváme fyzickou náklonnost. Zdá se, že objetí je instinktivním jednáním, kterým primitivní a civilizovaní lidé sdílí a vyjadřují lásku, útěchu a pohodlí. Držení se za ruce a líbání se může lišit na základě skupinové normy. Dotek se tak stává vitálním a je důležitou základní lidskou potřebou.

Důkazy o sexuálním styku jsou bohatě vyobrazeny v množství populace. Snad nejzákladnějším pohonem přežití je nejprimitivnější pud pokračování v rodu. Přesto se mohu domnívat, zda se primitivní zvyky projevující náklonnost, staly zvyky formalizací lásky, které způsobují emocionální bolest viny a studu, když primitivní pudy vyplavou na povrch.

Jiné příklady civilizovaných lidí jsou nepřímo spojeny v komplexním sociálním významem a primitivním chováním, pod taktovkou volby v civilizovaném prostředí. Nejen jestli jsme měli dostatečně výživné jídlo, ale co si přejeme jíst pokaždé, když nás přepadne hlad nebo se nudíme, jsme smutní nebo osamocení. Ačkoli některé fyzické chutě mohou znamenat, že bytost ví, co potřebuje, některé mohou být signály nemoci modernity, jako je závislost na cukru, maskující se jako emocionální bolesti ze života mimo divočinu.

Konec nás přivádí k finálnímu způsobu jak zůstat divokým – nejen se jím narodit, ale i žít a zemřít. Zatímco mohou vznikat různorodé rozdíly při uvažování o našem chápání smrtelnosti, naše emoce kolem smrti a ztráty máme společné nejen s ostatními hominidy, ale také s mnoha jinými druhy.

Mnoho věcí, týkajících se našich předků, jsou stále neznámými. Můžeme se jen domnívat, které emoce máme a neměli jsme, pokud vůbec. Došlo k posunům v jejich povaze? Je etnocentrická dynamika původem národního státu nebo jsou spíše kořeny spojení v kmenech a skupinách? Existují důkazy o primitivním sdílení, kooperaci a péči. Například u lovců a sběračů není sdílení velkorysým aktem, ani implicitní smlouvou, jako je tomu u mnoha civilizovaných lidí, ale povinností. (18) Ale jaká je přesná povaha a důvod tohoto přetvoření lidských vztahů a motivů, která se adaptovala a vyvinula, jak jsme přešli z nejazyčné kultury, přes před-zemědělskou až do současné moderní?

Pokud se naladíte ke svému tělu, ke svým emocím, ke svým základním potřebám a motivům, naleznete mnoho informací uvnitř sebe sama. Můžete se stát svým vlastním objektem studia. Například, když se zeptáte sami sebe: “Jsem zvíře?” Pokud stále nemáte odpověď: “V jakém okamžiku jsme se povznesli nad naše zvíře a stali se něčím “jiným”?” Pokud stále věříte, že existuje nějaký mystický práh zvířete, že druh se může vyvinout v něco mimo svou přirozenou povahu, zeptám se vás: “S podstatou toho, kdo jste a jak žijete svůj život, proč by jste neměli být jako celek o to více primitivní, než civilizovaní?”

Zdroj:https://veganarchoprimitivism.com/2016/02/02/civilized-humans-remain-essentially-wild/

Reference:

(1) Michael Balter, “Humans Have More Primitive Hands Than Chimpanzees” in Science (July 14, 2015):

(2) Jeff Warren, The Head Trip: Adventures on the Wheel of Consciousness (New York: Random House, 2007)

(3) Michael Tetley, “Instinctive sleeping and resting postures: an anthropological and zoological approach to treatment of low back and joint pain” (British Medical Journal v. 321, December 23, 2000) pp 1616–1618.

(4) Roger Ekrich, At Days Close: Night in Times Past (New York: W. W. Norton & Company, 2006)

(5) Will Dunham, “Sleep No More Plentiful in Primitive Cultures”, Reuters (October 16, 2015):

(6) Chronobiology, “A New Look Into the Sleep Patterns of Ancient Tribal Societies” (2014);

(7) Jeremy Shaw, Alastair Boyd, Michael House, Robert Woodward, Falko Mathes, Gary Cowin, Martin Saunders, and Boris Baer, “Magnetic particle-mediated magnetoreception” (the Royal Society, September 6, 2015)

(8) Ria, Hippie Paradise: A Vegan EcoFeminist’s Rant on Hawaii’s Kauai Island (self-published, 2015) p 75.

(9) H. Kaplan, K. Hill, J. Lancaster and A.M Hurtado, “A Theory of Human Life History Evolution: Diet, Intelligence, and Longevity, Evolutionary Anthropology (2000) pp 156-185.

(10) Brianna L. Pobiner, “New Actualistic Data on the Ecology and Energetics of Hominin Scavenging Opportunities” (Journal of Human Evolution, v. 80, March 2015) pp 1-16.

(11) Daryl Worthington, “Important Questions Answered about Evolution of Hominin Diet” New Historian (October 11, 2015);

(12) “The Evolution of the Eye Gaze and its Role in Social Behavior”, in Santiago (2006)

(13) Ria, p 88-9.

(14) Marc Bekoff PhD, “Grief in Animals: It’s Arrogant to Think We’re the Only Animals Who Mourn”, in Psychology Today (October 29, 2009)

(15) Peter Gray, Free to Learn: Why Unleashing the Instinct to Play Will Make Our Children Happier, More Self-Reliant, and Better Students for Life (New York: Basic Books, 2013) p 22.

(16) Peter Gray, p 33.

(17) I. Morrison, LS Loken, H. Olausson, “The Skin as a Social Organ”, (Experimental Brain Research v 204, September 22, 2009) pp 305-14.

(18) T. Ingold, “On the Social Relations of the Hunter-Gatherer Band, The Cambridge Encyclopedia of Hunters and Gatherers (Cambridge: University Press, 1999) pp 399-410.

https://puntickovanichrobaci.noblogs.org/post/2016/12/05/domestikovani-lide-jsou-ve-sve-podstate-stale-divoci/

Advertisements

One thought on “Domestikovaní lidé jsou ve své podstatě stále divocí

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s